Zvyky našich předků

Úvod     Básničky     Celý rok     Čarodějnice     Dětské hry     Dětské říkanky     Hádanky     Hračky     Máj     Masopust     Mikuláš     Nápisy na domech
    
Posvícení     Pranostiky     Přísloví a pořekadla     Svatba a narození dítěte     Vánoce     Velikonoce     Z kronik     Zajímavosti 

BÁSNIČKY

Zvyky našich předků Zvyky našich předků ZNP Básničky

Bez názvu?

(podle p. Jiřího Rytiny)

Jsem Čech, a věřte,
že Čechové jsou dobrý, čadský lid!
A kdo to říká?
Na svůj rod, že nemám hrdý být?
Já jsem se v Čechách narodil,
a zůstanu kde jsem.
Já dvě zdravé ruce mám,
a srdce pro svou zem!

Česká zem

(podle paní Milady Dietrichové)

Šla veverka na procházku,
měla klíček na provázku.
Hopy, skoky přes javory
ztratila klíč od komory.

Naříkala, bědovala,
"že jsem pozor nedávala.
Jaké budou míti hoře
moje děti na komoře".

Tu ji potkal mraveneček
cestující mládeneček.
Podává klíč veveřici,
že prý visel na petlici.

Mravenečku, podej ruku,
vyvedu tě na vrch buku.
Na nejvyšší mezi všemi,
ukáži ti českou zemi.

Česká zem je jako sádek
jako sádek do pohádek.
Horami je kolem spjata,
uprostřed je růže zlatá.

Mraveneček domů kluše,
raduje se jeho duše.
Veverka ho na buk vzala,
zlatou Prahu ukázala.

Domeček

Byl jeden domeček
v tom domečku stoleček.
Na stolečku mistička
v té mističce kašička (také rybička).

Kde je ta kašička?
Kočka ji snědla.
Kde je ta kočka?
V lesy zaběhla.
Kde jsou ty lesy?
Na prach shořely.
Kde je ten prach?
Voda ho vzala.
Kde je ta voda?
Voli ji vypili.
Kde jsou ti voli?
Páni je snědli.
Kde jsou ti páni?
Na hřbitově zakopáni.

Kníže Oldřich

Bouří to dnes bouří,
sázavskými lesy,
lovu trubky znějí,
všechno vůkol děsí.

Tamo laň se bílá
houštinami žene,
za ní kníže Oldřich,
šípy napřažené.

Slabé, útlé tělo,
v honu přes vývrati,
náhle ve skal klínu,
knížeti se tratí.

Mizí v temné hloubi,
kníže Oldřich za ní,
neujdeš mi nyní,
krásná moje lani.

Vtom aj velebný kmet
z hloubky vstříc mu vstává,
proč mi honíš laň mou,
jež mi pokrm dává.

Zarazil se kníže,
kdo jsi, kmeta ptá se.
Jsem já Prokop, mnich zde
v poušti ku své spáse.

Zalíbíl si kníže
mnicha na Sázavě,
založil zde klášter
k větší Boží slávě.

K spáse všemu lidu
český hlas tu zníval
a lid po slovansku
rád tu Boha vzýval.

Mizí v troskách klášter,
zarůstá jej tráva
a to srdce naše
dosud vzpomínává.

Král Karel

Podzimní večer v údolí se kloní
a po údolí vichřice se honí.
A s vichřicí, jako by sázku měl,
ku Karlštejnu jezdec uháněl.

Tam hlučno dnes je v jizbě zvoníkově,
ač venku mráz, tam jaro vzkvétá nově.
Tam mladá chasa slaví veselí,
až smích a žerty nocí hlaholí.

Tu starý zvoník vkročí do světnice
a šprýmů hlučných neslyšeti více,
jak k otci ihned všechno hrne se,
zda dítkám nového cos nenese.

Usedl zvoník do lenošky svojí
a cháska mlčky kolem něho stojí.
Vždyť dnes tak smutně kolem sebe zří,
avšak již k chase takto hovoří.

Ba, smutné zprávy došly této noci,
že král náš stižen je těžkou nemocí.
Ó, modlete se děti otčenáš,
by uzdravil se dobrý otec náš.

Jej zimnice již dlouhou moří dobu,
kéž lékař ukrotil by její zlobu.
Ó kéž by Bůh svou pomoc z nebe dal,
by uzdravil se dobrý Karel král.

On v kapli svaté Kateřiny,
co rok své lidské oplakával viny
a ve všem vždycky s Bohem radu bral,
ten dobrý otec, dobrý Karel král.

Však co to slyšíte?
Jaký truchlivý to tón?
Vždyť znáte svatokateřinský zvon.

V světnici ticho. Poslouchají chvíli,
jak zvonek stříbrozvuký lká a kvílí
a za ním zvony v jednom hlaholení.
To tajemné je hrany znění, již ho není, již ho není...

Podivná věc, tu klíč přec na polici.
Musím tam, na zvonici, dejte svíci.
A zvoník spěchá, sluchu nevěří,
jak bezduch stane věže u dveří.

Však dveře zavřeny. Poslouchá chvíli,
jak zvonek stříbrozvuký lká a kvílí,
a za ním zvony v jednom hlaholení.
To tajemné je hrany znění, již ho není, již ho není...

Tu zvoník rychle otevírá věži
a rychle vzhůru na zvonici běží,
však zarazí ho nový divý div,
jakého nezřel dosud jaktěživ.

Ráz na ráz zvon v železné srdce bije
a ze zvonu zvučí truchlá melodie,
však živé duše nelze viděti,
jež vyzvání mrtvému knížeti.

A dne druhého v polední hodinu,
pádil jezdec z Prahy ku Karlštejnu,
v nádvoří stanul, zprávu dal
a všechen lid kolem zaplakal.

Vždyť slyšel, že český národ včera,
krále a otce ztratil za večera.
Že s Čechy navždy se jest rozžehnal,
ten dobrý otec, slavný Karel král.

List

Již půlnoc rozložila se po táboře českém,
v královském stanu lampa se kmitá temným leskem.
Tam král u stolu sedí a trudnobledou tvář
do dlaně tiskna, zírá v plaménku tichou zář.

Na stole před králem popsaný list se bělí
a král, kdykoliv naň vzhlédne, tu nevýslovně želí.
V oku se mu zajiskří
a z prsou vyráží těžké, bolestné vzdechnutí.

Tu opona vyzdvihne se u Přemyslova stanu
a sem kráčí sbor ozbrojených pánů
a vůkol krále řadí se vůdců statný pluk,
však Otakar neslyší železných kroků zvuk.

Zas ticho v stanu, po teskné jenom chvíli
z útrob Otakara bolestný vzdech zakvílí.
Tu Milota, pán z Dědic, se blíže k stolu hne
a krále z rozjímání tímto slovem vytrhne:

Nám králi nejjasnější rač oznámiti mile,
proč povolal jsi nás k sobě v tyto noční chvíle.
My vojínové tvoji, jimž rozkaz jest byl dán,
čekáme, co povelí přeslavný král a pán.

Tu Otakar se zdvihne a okem velebnosti
pohlíží přísně kolem na zástup nočních hostí.
Čti, zvolal, přednímu pánu lístek podává
a ruce křížem klade na trudná prsa svá.

A Milota se chvěje, v list zírá s hrůzou v tváři,
na níž se střídá bledost s krvavou prudkou září.
Čti hlasitě, pán velí, by známo bylo vám,
před kým a kdo výstrahu osudnou poslal nám.

Pán z Dědic čte: Věz králi, že v tvém vlastním voji
se úklady a zrada k zítřejší bitvě strojí,
již bídník vyvolen, by hrot do srdce ti vklál
tu zprávu podává tobě Rudolfus, římský král.

Otakarův hlas teď se bolně chvěje,
hle přátelé jsou zrádci a nepřítel nám přeje,
nuž jestli tomu tak, s dýkami páni ven,
proč podlý vrah tu čeká na slunce jasný den.

Úkladně mám-li klesnout v ohavném zrádném boji,
tu jsem, tu prsa stavím, tu oběť vaše stojí.
Uspořte ran a krve poddaným, druhům mým
ať za všechny jen jeden, již nyní krvácím.

Tak krále nezdobila posvátná slávy záře,
ni tenkrát, když podmanil severních končin moře,
jak teď, an k smrti hotov, uprostřed pánů stál
jak oběť bohatýrská, velebný Čechů král.

Před králem na kolena teď vojínové klesli
a ruce i hlasy vroucně k němu vznesli.
Ó pane, k slávě vedl nás vítězný tvůj lev,
důkaz jemu dá srdcí našich krev.

A páni znaku hvězdy, trojříčí, orlice,
lva, ostrve a lekna pozdvihli pravice,
i Milota, pán z Dědic teď věrnost přísahal,
by nejen vlast a krále, i nebe oklamal.

Básnička List popisuje noc před osudnou bitvou na Moravském poli r. 1278, kdy se český král Přemysl Otakar II. chtěl římskému králi Rudolfovi pomstít za ponížení, kterého se mu dostalo a získat zpět území předtím ztracená. Papež i celá Evropa měli z českého krále strach, protože byl obratný v politice, statečný a velmi mocný. Dá se bez nadsázky tvrdit, že v té době bylo naše království evropskou velmocí. Možná se nechal příliš ovlivnit svými úspěchy, možná z jiného důvodu, ale v každém případě si příliš nevšímal přání velmi bohatých českých pánů (Záviš z Falkenštejna a další), kteří chtěli o osudu českého království spolurozhodovat. Ti této situace využili a svého krále zradili (Milota z Dědic). Přemyslovu vojsku vpadli se svými stoupenci do zad a zpečetili tím jeho porážku. Český král se bitvy účastnil a utrpěl v ní mnohá zranění. Osudnou se mu stala rána do hlavy, pravděpodobně mečem. Byla vedena mimořádně velkou silou a rozťala mu lebku téměř vejpůl. Předpokládalo se, že toto zranění mohl Přemysl utrpět až po své smrti jako "triumf" vítěze. Poslední výzkum jeho lebky ale prokázal, že král v té době ještě žil, protože rána vedená na ležící postavu by nemohla poškodit lebku tak, jak poškozená je.
Český král Přemysl Otakar II. je pochován ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Až půjdete okolo, vzpomeňte na životní osud železného a zlatého českého krále a velkého státníka.
A není-li pro vás české království prázdným pojmem, podívejte se na adresu
http://www.korunaceska.cz/.

 Majestátní pečeť krále Přemysla Otakara II.  Praha 30. ledna 1262
 Pohřební insignie krále Přemysla Otakara II. (králem 1253-1278)
 

 

Podkoní a žák

(podle p. Daniela Březiny - původ této satiry sahá až do 14. století)

Přihodich sě jednú k tomu,
kdež nalezech v jednom domu
právě také v túž hodinu
dva, jenž přišla pohostinu,
ana sedíta na pivě.

Tu učiniště poctivě,
oba právě bez meškánie
dašta mi milé vítanie.
A já, přiblíživ sě k nima,
posadich sě mezi nima,
jakož často v krčmě bývá,
křičéc: "Paní, nalí piva!"
Jechomť se v odplatu ctíti,
podávajíc sobě píti.
Poslúchajte tuto právě,
poviemť vám o jich postavě.

Z těch jeden člověk bieše mladý,
nejmieše známě brady,
na němž sukně šerá, umlená,
a k tomu kukla zelená,
ta také zedrána bieše.
Mošnu na hrdle jmieše,
v niž by vložil, což mu třeba,
mním, že knihy, také chleba;
dešťky jmieše u pasu.
Jakž jej viděch při tom času
i jinú k tomu přípravú,
vše bieše školskú postavú.
Druhý ten sě starší zdáše,
vždy sedě bradku súkáše,
na němž kabátec úzký, krátký,
a soti zedrané šatky;
okasalý tak dvorně,
k tomutť bieše obut v škorně:
tyť biechu drahně povetšely,
avšak okolo děr cěly,
skrzě něž viděti nohy.
A také bieše vpal ostrohy,
točenku jmějě na hlavě.
Tak, jakž jej sezřěch právě,
jistěť mi sě dvořák zdieše;
hřbelce za pasem jmějieše.
Ten mluvieše, hrdě sedě,
na své špice pyšně hledě,
řka: " Nenie v světě toho,
ani kto má zbožie tak mnoho,
bych chtěl jeho zbožie vzieti
a dvora sě odpověděti.
Neb jest tu tolik utěšenie!
V světě ten jeden nenie,
když by dvořenie okusil,
věčně by dvořiti musil.
Ktož mi o lepšiem bydlu praví,
každý sě ve lži ostaví.

Dotud mluvě, usta trudi,
až žáka na sě vzbudi.
Ten mu k tomu odpovědě
a řka: "Já to dobře vědě
a tomu já také věři,
že páni i také rytieři,
tiť u dvora dobrú mají
i bohatí, to já znaji."
Ale nebožátka chudí!
Div, že sě jim neostudí
pro zlé bydlo jich dvořenie,
neb již věčší psoty nenie.
Tiť se chodiec psotú klonie.
A nad to pak vy, podkonie,
vy ze všech najhorší máte,
kromě že sě v tom neznáte.
Byšte sě chtěli poznati,
svú psotu popsati dáti,
což vy jie máte, podkonie;
v světě většie psoty nenie,
než vy ji trpíte dobrovolně.
Ale naše bydlo školnie,
toť já tobě pravím hole,
tuť je ve všem pravá zvóle,
i od pitie i od jedenie,
v ničemž nedostatku nenie.
Myť netrpíme nikdy hladu.
Když již tovařišie sadú,
tuť já dosáhne úkrucha,
nenie partéka tak sucha,
bych jie nerozmočil jíchú,
tiem lekuje svému břichu;
i budemy dobře syti.
K tomu máme dosti píti
pitie ctného do nerody.
Častokrát také vody
napíjiemy sě pro zdravie,
neb jest velmi dobra hlavě.
Ba, od ztravyť sě mámy pyšně,
masa, kúr dosti přielišně -
toť jest na každé posviecenie,
v ničemž nedostatka nenie:
když to koli u nás bývá,
mámy přieliš dosti piva.
Ale vám miesto sniedanie
dadie políček za ranie.
Však ste jedno za ranie syti,
bývajíce vždycky biti.
Miesto jědenie oběda
kyjevá rána přisědá.

Řepa

(podle p. Mileny Bourgoisové)

Chromý a starý,
hluchý a slepý,
náhodou našli
záhonek řepy.

Na špatné nohy naříká chromý.
Rce starý, každý krůček, že jej hubí.
Hluchý: "Já vás neslyším bratři!"
A slepý: "Zdaliž oko mé ji spatří!"

Tak jako s řepou i s námi tak bývá:
Výhody každý sobě by žádal,
kdyby je klopot však neukládal!