Zvyky našich předků

Úvod     Básničky     Celý rok     Čarodějnice     Dětské hry     Dětské říkanky     Hádanky     Hračky     Máj     Masopust     Mikuláš     Nápisy na domech
    
Posvícení     Pranostiky     Přísloví a pořekadla     Svatba a narození dítěte     Vánoce     Velikonoce     Z kronik     Zajímavosti 

MASOPUST

Masopust nemá pevné datum. Závisí na datu Popeleční středy a tedy na Velikonocích. Velikonoce se ten který rok vypočtou takto: V kalendáři se vyhledá, kdy je měsíc v úplňku poprvé po prvním jarním dnu (21. březen). Velikonoce potom ten rok začínají v pátek po takto vypočteném prvním jarním úplňku. Datum Popeleční středy se vypočte potom takto: Od pondělka toho týdne, ve kterém jsou Velikonoce odečteme 40 dní a máme datum Popeleční středy. Masopust potom trvá ode dne po svátku Tří králů (6. ledna) až do úterý, které předchází Popeleční středě. Název Popeleční středa je od tzv. "udílení popelce". Popelec je popel ze starých ratolestí jehněd, posvěcený na Květnou neděli minulý rok.

Masopust je období klidu před příchodem polních jarních prací, které vrcholí masopustním úterkem, t.j. dnem před Popeleční středou. Tento den se konají masopustní obchůzky - průvody maškar. Při těchto průvodech se vynášejí z vesnic a ze stavení smrtky, zimy a ukládají se do hrobů, popř. se topí v řece. Maškary mají masky podle místních zvyků a tradic, nesmí ale chybět kůň. Za masky se mají převlékat pouze muži. Na Hlinecku (Hamry, Studnice, Vortová) se např. masky dělí na dvě skupiny:
Červená maškara (Pěkná) - Laufr, Ženuška a čtyři Turci (tvoří ji pouze svobodní chlapci před vojnou).
Černá maškara (Šeredná) - Ras a Kobylka, Žid, Kominík, Slaměný.

Průvod většinou začíná tím, že vybrané maškary (krajově) požádají starostu o povolení obchůzky. Následuje průvod obcí od domu k domu a maškarám je při obchůzce leccos dovoleno a předem odpuštěno. Mohou vás např. pomazat sazemi, honit ve sněhu atd. Masky dostávají od hospodářů odměnu, dříve potraviny, vajíčka, obilí, dnes i peníze.

Krásným obyčejem - porážením Kobylky, končí obchůzka na Hlinecku podle popisu p. I. Vojancové: Maškary se shromáždí na určeném místě a jedna z masek (obvykle Žid) přečte nad Kobylkou Protokol, který obsahuje "hříchy", jichž se Kobylka za celý rok dopustila. Text Protokolu reaguje na různé humorné události ve vsi. Po přečtení Protokolu Ras Kobylce "přetne žílu" a Kobylka se svalí na připravená nosítka. Těch se chopí Turci a Kobylku na nich přenesou do hospody, kde se Kobylka po přípitku vzkřísí a maškarády všechny přítomné pozvou na večerní taneční zábavu. Na zábavu jde Černá maškara už v civilu, Červená v maskách a o půlnoci tančí sólo. Zábava a hodování má končit o půlnoci, aby nebyl narušen šestitýdenní půst před velikonočními svátky.

Velmi zajímavý zápis z prastaré kroniky přepsala a zaslala p. Veronika Škvorová:
„Na konci masopustu o „bláznivých dnech“ (poslední 3 dny) se nemá nikdo ženit (budou bláznit oba manželé prý). V pondělí masopustní neb v úterý pak chodívají po vsi maškaráci. Jsou to fantasticky oblečené osoby mladé, více v otrhaných než celých šatech se škraboškami na obličejích. V předu jde „biřic“ (laufr) – ten jde od chalupy k chalupě a pátrá, kam budou maškary vpuštěny. Je-li zavřeno, práská žílou neb holí na vrata a neotevře-li se mu, dá znamení, že sem se nepůjde. Obyčejně ale byly maškary v puštěny všude. Za laufrem jde celá společnost: žid s rancem, v němž má rozbité pekáče a plechy, sám má vycpaný ohromný hrb, se židem jde bába (v ženské šaty oblečený mladík) nesoucí loutku dítěte. Žid koho potká, tomu dává šňupat a za to chce krejcary – kdo nedá, toho udeří pytlem – bába fňuká na dětskou frkačku a prosí za dárek pro dítě. Potom se hrabe pomalu „medvěd“ hrachovinou obtočený od hlavy až k patě mladík. Poněvadž pak panímámy trhají z ubohého medvěda po kouskách hrachovinu, aby jim dobře seděly husy, přimíchávají se do hrachoviny a do medvědího ocasu trní, sice by byl medvěd brzo nahý. Někdy jsou židi i tři. Naposled jdou „mládenci“ – nedělně ustrojení dva neb tři mladíci nesoucí rosolku a talíř dřevěný, v němž je zabodnuta vidlička opletená rozmarýnou a červenobílou pentličkou. Za laufrem hned jdou hudebníci s plechovými nástroji a klarinety. Kde laufr označil že smí dovnitř, tam se přihrnou všichni, židi a bába loudějí krejcary, mládenci ale připíjejí hospodáři a hospodyni i dceři apod. Muzika spustí asi 2-3 kousky a mládenci „provedou“ ženské domácí. Pak se jde dál, až se obejde celá ves. Židi dostávají také, nebo sami vezmou „šišky“ – podlouhlé to smažené koblihy, zkroucené, neplněné, které v ten čas musí býti v každém stavení. Neschová-li hospodyně z trouby maso uzené, tu se stává, že je to ukradne také a s druhými sní – (nebojí se hříchu, že je to vepřové). Na konec se jde do hospody, z níž dříve vyšli a tančí se vesele dále po převléknutí. Tohle je jediná taneční zábava, při níž platí děvčata, buď hned doma maškarákům, nebo až v hospodě (obyčejně 2 až 4 koruny). Proto mají ale v ten den právo chodit si samy pro mladíky k tanci, kdežto jindy jenom při „volence“ po celý rok.“

Zajímavé zápisky o masopustu zaslala také p. Eva Kodymová:
Masopustem je zváno období od Tří králů do popeleční /škaredé, černé/ středy. Podle tradice proto, že se maso opouští, jí naposledy. S touto dobou a pak zejména s posledními třemi dny před postem, zvanými ostatky, končiny, fašank či ostatní masopust, byla spjata řada zvyků a pověr, ale i zábav, které se udržely do současnosti.
Smažení v tuku je příznačné pro tuto dobu. Bylo nejvíc zabíjaček, byl dostatek sádla. Šišky a koblihy -  již ve 14. století jsou zmínky o specializovaném pekaři kobližníkovi , mladší zprávy o ženách kobližnicích. Z 18. stol. jsou dochovány stížnosti pekařů na necechovní výrobce a prodavače koblih, kteří odvádějí zákazníky. Masopustní šišky jsou zmíněny s obcházením maškar, kde nedostaly nabídnuto, tak si pobraly samy.
Masopust souvisí s ukončením přástek. K nejrozsáhlejší a nejhlouběji zakořeněné oblasti z předkřesťanského světa patřila magie. Patřila mezi základní potřeby každodenního života a proto nezanikla zcela. Udržela se mnohdy v podobě různých pověrečných zvyků a představ do současnosti. Jejím základem je názor, že příroda kolem nás není neosobní skutečností, ale všechny síly a zákony jsou projevem živých bytostí, podobných zvířatům a člověku, sice neviditelným, přesto reálným.
Popeleční středa nastává hned po masopustním úterku. Začíná jí velké období půstu. Její název pochází od křížku na čele věřících, který dělá kněz svěceným popelem, získaným spálením ratolestí kvetoucích palem či dnes jív (kočiček), které kněz posvětil minulého roku na Květnou neděli. V tento den chodil směšně oblečený muž s lucernou, který hledal ztracený masopust, který dostal od hospodyní výslužku. Tento den se také nemělo prát, protože by prádlo zůstalo špinavé a to někde i po celý rok. Po masopustním tanci nebylo dřív lidem do práce: škaredou středu nerada předu, ráda spím, co je dobrého, všecko sním….
Někde se jí říkalo i Adamův den, bláznivá středa, smetná, černá středa či škaredá středa. V kostele vládne v tomto období barva fialová, která symbolizuje rovnováhu mezi nebem a zemí. Je též barvou tajemství. Fialovým suknem bývá zahalen hlavní oltářní obraz až do Bílé soboty. Odtud i název hladové plátno (na znamení, že přišel půst). Šestitýdenní půst připomínal vše, co Kristus vytrpěl za lidské hříchy. Délka je od 40 dní a nocí, kdy se postil na poušti. Dospělí od 21 let poctivě omezovali množství potravin a masa. Mladší byli odříkání částečně zproštěni, dětí do 6let se půst netýkal.
Čtvrtek po masopustu se nazývá pytlový čtvrtek. Dojídají se zbytky z masopustních hodů. Jméno pytlový dostal od toho, že vše co zbylo se sní, stráví prostě zpytluje.
Černá neděle (lat. invocabit) je pro první postní neděli asi nejznámější jméno, které vzniklo od barvy oděvů (hlavně plédů, fěrtochů a šátků) do kterých se ženy v tomto období oblékaly.
Jinde se jí říkalo liščí neděle podle tajného zvyku péci preclíky v noci, aby o tom nevěděly děti. Podle počtu dětí matky připravily vrbové proutky, na ně pár preclíků a ty se zavěsily na stromy do zahrady. Ráno pak dětem řekly – v noci tudy běžela liška a preclíky na zahradě ztratila. Běžte, najděte je, u nich se pomodlete a pak snězte. Někde zase neděle pučálka, kdy se hodil napučelý (předem namočený) hrách na rozpálený pomaštěný pekáč a v troubě se pekl. Nakonec se opepřil, osolil a osladil. Někde chodil po vesnici mladík, pučálník, v obráceném kožichu se zástěrou plnou smetí a sazí. Kde mu otevřeli, naházel smetí do síně a všichni se jim pak druhý den smáli.
Pražná neděle je druhou postní nedělí. Její jméno pochází od staroslovanského pokrmu, tzv. pražma, který se připravoval z nedozralého upraženého obilí.
Kýchavná či kýchavičná neděle má svůj původ od kýchaní. Je ale rozdílné pojetí od oblasti k oblasti. Někde se mělo kýchnout 3x pro zdraví na celý rok. Jinde zase naopak se kýchat nemělo, protože počet kýchnutí určoval zbylá léta života.
Družebná neděle je v půli půstu a proto nese i název středopostí. Nakrátko se polevilo v půstu a omladina se družila k poveselení. Spíše se ale vztahuje přímo k družbovi, který v tomto čase se ženichem navštěvoval nevěstin dům a domlouval námluvy. V některých oblastech se pekly zvláštní koláče, tzv. družbance. S těmito koláči se chodilo se zpívanou koledou – jaký je to družbanec, bez koření, bez vajec, dejte panímámo pár vajec. Setkáme se i s názvem růžová neděle. Tento název pochází od změny kostelního roucha z fialové na růžovou. V některých oblastech chodily průvody děvčat s královnou od domu k domu a neustále tančily a zpívaly. Tento lidový zvyk se nazýval paní růžová. Jinde bylo zvykem tzv. cídění či čištění studánek, kdy dívky chodily od studánky ke studánce a zajišťovaly tak dostatek deště a tím i dobrou úrodu.
Smrtná neděle je podle názvu pozůstatkem tradice, kdy byla v pohanské době vynášena Smrt ze vsi . Z původního kolektivního obřadu loučení se zimou a vítání jara se později stal lidový zvyk, kdy figurína ženské postavy - Smrti (jinde Morana, Mořena, Mařena, Smrtholka, Smrťolka) se házela do vody, jinde se zakopala, někde pálila. Vynášení figuríny smrti bylo zakázáno již v době Karla Velikého (jako pozůstatek pohanství) v nařízení Indiculus superstitionum et paganiarum. V některých krajích bylo zvykem nejenom vynášet Smrt, ale vracet se do vesnice a přinášet tzv. líto (či léto). Byla to zelená máječka ozdobená výdutky z vajec a pentlemi a s koledou a písněmi obcházela všechna stavení.
Květná neděle má název od posvěcených palem - větviček kočiček. V tento den se slaví příjezd Krista do Jeruzaléma, kde byl vítán palmovými listy. V našem regionu tuto roli sehrály kočičky, jako první jarní posel. Hospodyně nesměly tuto neděli péct, jinak by se zapekl květ a bylo by málo úrody. Větvičky se zastrkovaly do pole, aby na něj nepřišla pohroma. Jinde ochraňovali stavení zastrčením za domácí křížek či obraz svatého. Léčily, když se jimi potřelo bolavé místo nebo se jich pár snědlo.

Texty masopustních popěvků

Masopust slavíme, nic se nevadíme - pospolu,
proč bychom se hádali, když jsme se tak shledali - poznovu.

Skákej medvěde, čert pro tě jede.
S drátovaným měchem stojí za ořechem,
s drátovaným talířem, budeš v pekle malířem.
Huja hujajá, báby do chlíva - hej!

Pod šable, pod šable aj pod obušky, všechno my bereme aj plané hrušky.
Pod šable, pod šable, můj milý pane, dejte nám slaniny jako dvě dlaně.
Tady nám nedali, tady nám dajú, komára zabili, slaniny majú.

(obchůzkářům se prý napichovaly kousky slaniny a ovoce na šavle)

Děti jdou v průvodu a zpívají muzikantům (dětem s flétnami a houslemi):
Hojačky, hojačky, zahrajte mně muzikanti stojačky.
(Muzikanti hrají refrén ve stoje)
Hojačky, hojačky, zahrajte mně muzikanti sedačky.
(Muzikanti hrají a sedí)
Hojačky, hojačky, zahrajte mně muzikanti klekačky.
(Muzikanti klečí)
Hojačky, hojačky, zahrajte mně muzikanti lehačky.
(Muzikanti si lehnou)
Hojačky, hojačky, zahrajte mně muzikanti utěkačky.
(Muzikanti běží)
Muzikanti dohrají a všichni recitují:
Přejeme vám hodně zdraví,
čtyři chlívky, žádný krávy
a dvě dírky v nose - skončilo se.

(texty výše uvedených masopustních popěvků zaslaly Marie a Kristina Poláčkovy ze ZŠ Umělecká v Praze 7 a jsou od jejich p. učitelky Žižkové.)