Zvyky našich předků

Úvod     Básničky     Celý rok     Čarodějnice     Dětské hry     Dětské říkanky     Hádanky     Hračky     Máj     Masopust     Mikuláš     Nápisy na domech
    
Posvícení     Pranostiky     Přísloví a pořekadla     Svatba a narození dítěte     Vánoce     Velikonoce     Z kronik     Zajímavosti 

VELIKONOCE

ZNP Velikonoce

Pojmy

Velikonoce jsou nejdůležitějším, největším a nejkrásnějším křesťanským svátkem

Datum Velikonoc Velikonoce se ten který rok vypočtou takto: V kalendáři se vyhledá, kdy je měsíc v úplňku poprvé po prvním jarním dnu (21. březen). Velikonoční neděle je potom ten rok první neděli po takto vypočteném prvním jarním úplňku. Tato neděle tedy může být nejdříve 22. března. Nejpozději mohou být Velikonoce 25. dubna. Pokud by jejich datum vyšlo později, posunou se o týden dopředu. Pokud by v letech 1997 až 2016 vyšly Velikonoce dvakrát na 25. dubna, pak se ty druhé posunou také o týden dopředu. Totéž se bude opakovat v letech 2017-2036 atd.
Datum Popeleční středy Od pondělka toho týdne, ve kterém jsou Velikonoce odečteme 40 dní a máme datum Popeleční středy. Tento den je přísný půst.
Černá neděle První neděle postní - Invocavit - Ježíš mě povolal.
Pražná neděle Druhá neděle postní - Reminiscere - rozvzpomeň se na své smilování.
Kýchavná neděle Třetí neděle postní - Oculi - moje oči pořád vyhlížejí Pána.
Družebná neděle Čtvrtá neděle postní - Laetare - raduj se Jeruzaléme.
Smrtná neděle Pátá neděle postní - Judica - Zjednej mi právo, Bože.
Květná neděle Poslední neděle před Velikonocemi - In palmis, říká se jí také pašijová. Světí se ratolesti, čtou se pašije. Vítání Ježíše v Jeruzalémě palmovými ratolestmi.
Zelený čtvrtek Čtvrtek před Velkým pátkem. Den, kdy se vzpomíná na poslední večeři Páně. Utichají zvony a z oltářů se snímají plátna na znamení Ježíšova osamocení. Památka ustanovení kněžství.
Velký pátek První den velikonočního Třídenní. Den, kdy byl ukřižován za hříchy všech lidí Ježíš Kristus na Golgotě. Neslaví se mše svaté, ale konají se velkopáteční obřady. Tento den je opět přísný půst. Uctívá se kříž, konají se křížové cesty.
Bílá sobota Druhý den velikonočního Třídenní. Velikonoční vigilie, oslava v předvečer zmrtvýchvstání Ježíše Krista, příchodu světla a radosti. Je to naprosto mimořádný obřad, při kterém opět zazní zvony při Gloria, na závěr se zpívá překrásné Te Deum laudamus. Žehná se oheň a paškál.
Neděle zmrtvýchvstání Třetí den velikonočního Třídenní. Boží hod velikonoční. Vrcholná oslava Ježíšova zmrtvýchvstání. Největší a nejradostnější svátek v roce.
Dále Následuje velikonoční oktáv, kdy se stále oslavuje Boží vzkříšení a po něm ještě pokračuje velikonoční období a to až do Seslání Ducha svatého. Velikonoce tedy nezačínají velikonoční nedělí či pondělkem, ale už sobotou. Název Velikonoce je od slova Velká noc a tou je noc ze soboty na neděli. Oslavy Velikonoc ovšem začínají už Popeleční středou, pak pokračují velikonočním triduem. Velikonoce nekončí pondělní pomlázkou, ale trvají až do Letnic (slavnost Seslání Ducha svatého), tedy 50 dnů po Velké noci.

Berany

V sobotu před květnou nedělí začínala horečná práce na vytváření tzv. beranů, které byly někdy až tři metry vysoké. Jejich výroba spočívala v omotávání lískových prutů jedlovým chvojím, které byly nahoře ukončeny rozvětvením, velice pestře ozdobeným fábory z krepového papíru. Mládež nemohla dospat do nedělního rána, kdy se šlo s berany na "ranní " do kostela. Nevadilo, že cesta byla dlouhá, nikomu se to nezdálo daleko. Cesta se samozřejmě neobešla bez klukovského škádlení, které spočívalo v tom kdo komu kolik svým beranem utrhne fáborů. Po posvěcení v kostele se zase odnesly domů, hospodář obcházel všechna svá pole a do každého na pokraji zasunul pár větviček z posvěceného berana, aby byla v nastávajícím roce požehnaná úroda.
    Námět poskytl pan Jiří Duda z Čáslavi

 

Koleda

Koleda patří dosud k rozšířeným obyčejům a myslím, že není třeba ji zevrubně popisovat. Proto jen okrajově několik zásad.

Koledovat se chodí v pondělí (platí od půlnoci do půlnoci).
Chodí spíše odrostlejší kluci, popř. již dospělí mladí muži, v žádném případě dívky.
Na koledu chodí pouze k těm lidem, se kterými se znají (sousedi, kmotři, příbuzní).
Přijde-li mládenec s pomlázkou k dívce domů, mohou si to sousedi vykládat i tak, že o ni stojí.
Chlapec však může kteroukoli dívku po celý den "prohnat" náhodně na ulici.
Výslužka v podobě vajíčka je symbolická a dobrovolná a koledníkům o ni v první řadě nejde.

Vhodnou odměnou pro koledníky je jedno, často červené vejce. Vyšlehání pomlázkou (většinou z vrbových proutků) má mít na postiženou (postiženého) omlazující účinek. Výplatu pomlázkou mohou děvčata klukům vrátit druhý den ráno, t.j. v úterý.

Nerespektováním výše uvedených pravidel dochází často k tomu, že dnes v mnoha domácnostech už nikomu ani neotvírají a konečným důsledkem by mohl být i postupný zánik koledy, což si jistě nikdo nepřeje.

 

Rachtačka, drnkačka, řehtačka, hrkačka, křístačka

V okolí Přeštic

Dolní Lukavice

Na květnou neděli před velikonocemi se svazují provázkem předtím včas natrhané jehnědy, zimostráz, kočičky, klest a odnesou se do kostela, kde je kněz posvětí. V tento den se pak posvěcené rozdávají příbuzným, dobrým známým a přátelům. Místní kluci pak chodí zarachtat. Nahrazují tím ve své obci zvony, které "odletěly do Říma" (někde také vyhánějí Jidáše). Chodí na zelený čtvrtek (v poledne a večer), na velký pátek (ráno - okolo půl sedmé, v poledne a večer - klekání) a na bílou sobotu ráno. Děti projdou vsí a mají s sebou tratárky (viz nákres) a dřevěné řehtačky. Po cestě přerušovaně rachtají. O bílé sobotě ráno, kdy jdou naposledy, (někde i v pátek večer) jdou od domu k domu, všude zazvoní a společně přednesou tuto říkanku:

I ty nevěrný Jidáši,
cos to učinil,
že jsi svého Mistra,
Židům prozradil.

Za to budeš míti
v pekle hořeti,
s Luciferem, ďáblem,
tam přebývati.

Na zelený čtvrtek,
v zahradě jali
na velký pátek
ukřižovali.

Na bílou sobotu
s kříže ho vzali,
do hrobu dali,
ty kluci Židi.

Jako psi černí
kopali jámu,
Ježíši pánu.

Na závěr této říkanky všichni zarachtají svými tratárky a řehtačkami a od hospodyně dostanou do kasičky, kterou si nesou, mince.

TRATÁREK:
Dřevěná konstrukce s kolem, nahoře rukojeti, dole kolo na ose, po jeho bocích dřevěná ozubená kola, o která rachtají dvě dřevěné lišty, upevněné na příčce u rukojetí. Stejný princip jako u řehtačky, ale ve větším.

 

Střížovice
V této obci se chodí "křístat". Na zelený čtvrtek se místní chlapci sejdou odpoledne za vesnicí a kolem 16. hodiny vyrazí do vsi. Průvod vedou nejstarší chlapci, tzv. králové. Ve vesnici se zastaví a rozdělí se na menší skupinky, které pak běží okolo jednotlivých domů a křístají, což je vlastně tlačení tratárků - řehtaček před sebou. Křístání končí na druhém konci vesnice. Stejný rituál se opakuje v pátek brzy ráno, v poledne a večer. Na bílou sobotu ráno se účastníci vybaví jen ručními řehtačkami a chodí od domu k domu zazpívat "panímámě".

Panímámo krásná,
jen se nehněvejte,
jenom hodně vajec
do košíčku dejte.

Peníze nejsou,
Kilije nejsou,
jenom hodně vajec
do košíčku dejte,
jen se nehněvejte.

Konec zpěvu zaniká v rachotu řehtaček. "Panímáma" věnuje chlapcům buď vejce, nebo pár korun. Popis křístání ve Střížovicích (okr. Plzeň-jih) zaslala paní Jitka Rychtaříková.

V této souvislosti jsem kontaktoval Ústav pro jazyk český AV ČR, protože se mi nepodařilo nalézt význam slova Kilije. Zde je celý text odpovědi: Slovníkový doklad samotného slova Kilije jsme nenašli, ale vzhledem k tomu, že říkanka se vztahuje k Velikonocům, mohli bychom se domnívat (ale ověřeno to nemáme), že by snad mohlo jít o jistou hláskovou záměnu za Kyrie (podle Kyrie eleison, Pane, smiluj se); v běžné řeči se často setkáváme s přesmyčkami "r" a "l" , rovněž hlásky "i" a "j" jsou si foneticky velmi blízké. Ale opakuji, je to jen naše domněnka. Doklad nemáme.

 

V okolí Plánice

Bližanovy

Děti ze vsi, věkově ze základní školy, se den předem cestou do školy domluví, v kolik hodin se půjde na zelený čtvrtek drnkat poprvé. Parta má vždy někoho, kdo akci ten rok vede a za celý průběh odpovídá. Bývá to automaticky ten nejstarší z místních a může jich tedy být i více. Záleží už jen na nich, jak se mezi sebou domluví. Je ctí každého, tuto akci vést a je na to také patřičně hrdý. Kromě organizace má za úkol vést přesnou evidenci členů party a také záznamy o tom, kdo který den byl, nebo nebyl drnkat. Podle těchto záznamů pak vedoucí dělí i výslužku mezi zúčastněné. Trasa drnkání je stálá a po léta se nemění. Vede okolo kapličky se svatým obrázkem, kde se mají nováčci pomodlit. Dříve se zde pravděpodobně modlili každý rok všichni. Kdo neumí Zdrávas Maria, nebo Otčenáš, může se pomodlit i tak, že poprosí o velkou výslužku a o hodné psy za vraty. Dále se cestou parta místy rozdělí podle vyluzovaného rachtání. Rachtat se chodí na zelený čtvrtek večer, na velký pátek ráno a večer. Přesný čas dnes určuje "vedoucí", dříve to bylo v době "kuropění a klekání". Rachtá se přerušovaně a to u každého domu. Na bílou sobotu se chodí drnkat ráno naposledy, a poté se chodí takzvaně "vybírat". Děti navštíví každé stavení a nesou si koše se senem na výslužku v podobě vajíček, sladkostí a příp. i peněz.
Každému zadrnkají a přednesou tuto básničku :

A my kluci Židi
kopáme jámu
Ježíši Pánu
na zelený čtvrtek
na velký pátek
na bílou sobotu.

(Rachtání)

Na zelený čtvrtek,
v zahradě jali
na velký pátek
ukřižovali.
Na bílou sobotu
s kříže ho vzali.

(Rachtání)

A ty nevěrný Jidáši,
cos to učinil,
že jsi svého Mistra,
Židům prozradil.

Za to budeš míti
v pekle hořeti,
Luciferům, ďáblům
budeš sloužiti.

(Rachtání)

Básnička se neodříkává, ale zpívá na rytmickou, dvoutónovou melodii. Po drnkání, nebo po dělení výslužky většinou zůstávají všichni na návsi u kapličky, kde společně hrají různé hry. K rachtání (drnkání, řehtání) se zde používá drnkačka, ale i tratárek. Existují i jiné nástroje, klepadlo (výkyvné kladívko na dřevěné destičce s rukojetí) a další. Drnkačka je asi 40 cm dlouhý a asi 10x7 cm široký dřevěný nástroj s ozubeným kolem uprostřed o průměru asi 7-8 cm s klikou (viz nákres). Na každé straně je pak jeden, nebo dva pláty. Dřevěný plát může také být jen na jedné straně a tak existují takzvané jedno, až čtyřplátovky. Drnkačka má kšír a nosí se zavěšená přes rameno a zapřená o břicho, aby se pohodlně dalo točit klikou. Dřevěné pláty se časem opotřebují a podle potřeby se pak vkládají nové. Drnkačky mají pro své majitele svou hodnotu a často se dědí po předcích. Jejich majitelé jsou na ty své náležitě pyšní a opovrhují obyčejnými malými řehtačkami (svištilkami), které se dají koupit v obchodě.
Informace mi poskytl p. ing. Pavel Turjanica z Bližanov u Plánice.

Drnkačka

 

Kvasetice

Chlapci tu chodí křístat s velkými dřevěnými křístačkami a v každé chalupě dostanou vejce nebo malý peníz. Při tom zpívají:

"Jidáši, Jidáši, cos to učinil,
že jsi svého Mistra Židům prozradil,
za to budeš trestán, v pekle hořeti,
s Luciferem ďáblem tam přebývati.

Ty Žide nevěrný, jak jsi černý.

Na zelený čtvrtek ho ukřižovali,
na velký pátek do hrobu dali,
na bílou sobotu vstal z mrtvých
a tak Pána Ježíše ukřižovali."

Poslední verš rytmicky odříkavané říkanky zrychluje a poslední slovo již zaniká v hlasitém křístání.
(podle paní Kristýny Marie Hulové, DiS.)

 

V okolí Lanžhotu

V Lanžhotě, když "odleťá zvony do Říma" - na zelený čtvrtek, choďá hrkat chlapci po dědině s hrkačama místo zvonění.
(podle p. Dany Baťkové)

 

Polévání

Stejně jako při koledě, v pondělí mají mládenci právo polít vyhlédnutou dívčí oběť vodou. Vodu si nosí ve vědrech a může jí tedy být i větší množství. Měli by však brát ohled na počasí a dát pozor na škody, které by polití mohlo způsobit v obytných prostorech. Faktem je, že dříve nevadilo, způsobil-li mladík v domě malou potopu. Stejnou mincí může dívka chlapci vše oplatit opět v úterý. Někde se nepolévá vodou, ale voňavkou. Používá se jí často takové množství, že je z oběti ještě dlouho cítit. Vodou se často polévají i hospodářská zvířata, věří se, že polití v tento den omlazuje a udržuje svěžest a sílu.

 

Vynášení Morény

Moréna (správně Morana) je ve slovanské mytologii bohyně zimy, smrti a noci. Odchod zimy se slaví na smrtnou neděli vynášením Morény (smrtky) a jejím zapálením a utopením. Průvod recituje říkanky, nebo zpívá různé popěvky.
V okolí Lanžhotu:
Smrtná něděla kam sas poděla?
U Fojtíčků pod kolničků,
tam jsem seděla.
(podle p. Dany Baťkové)